Zábava nebo už některým lidem přeskočilo?

Moderní “zábava” některých lidí: stavení bunkrů pro případ katastrofy. A nedělají to jen miliardáři, oni podobné nesmysly dělají i někteří obyčejní občané, samozřejmě pokud mají na to prostředky a možnosti. Samozřejmě jejich bunkry vypadají jinak než těch miliardářů. 

Akorát si nikdo z nich neuvědomuje, že pokud v těch bunkrech nebudou mít zároveň elektrárnu s dostatkem paliva, jedno jestli ve fosilní nebo obnovitelné formě, na výrobu dostatečného množství energie na světlo teplo spotřebiče a pohon zařízení celého bunkru, ale i chod velkých umělých pěstíren zeleniny ovoce a chovy (pro ušetření místa) drůbeže, králíků, ryb. 

Přívod vody a její čištění a odvod odpadních vod. Bunkr by tedy musel mít vlastní studnu nebo podzemní pramen (což by ušetřilo na čističce). Muselo by se také vyřešit likvidace odpadu vůbec. Nejen po obyvatelných bunkru, ale i po zvířatech. A samozřejmě vymyslet jak zatajit místo bunkru i když z něj bude odcházet odpad.

Potom vyřešit vzduchotechniku která bude největším problémem. Ta bude muset být vyvedena ven, což bude asi slabina toho bunkru. Jistě, můžou mít úložný prostor na velké množství kyslíkových bomb nebo vymyslet jiný způsob jak zajistit větrání a dostatek čerstvého vzduchu. 

No a když jim venku někdo ty větrací otvory zničí, i odvod odpadu a přívod vody? Za prvé to vyvolá paniku. Za druhé, jak dlouho jim může vydržet kyslík voda a odvod odpadů? A nejen pro obyvatele bunkru, ale i pro rostliny a zvířata? 

Prostě, i kdyby byli energeticky a potravinově samostatný a měli vyřešen odpad světlo a teplo, tak že by nemuseli léta vystrčit nos z bunkru, tak přívod vzduchu a vody a odvod odpadu nemůžou mít vyřešen nikdy. 

Tedy i sebevětší zásoba kyslíku jim jednou musí dojít, u vody by to vyřešila vlastní studna, ale odpady už zase nemohou mít vyřešeny nikdy. A co se energie týká, tak by to jedině vyřešila vodní nebo jaderná elektrárna. Vodní s vlastním zdrojem (pramenem), jaderná protože jádro se dá uschovat v malém množství na hodně dlouhé užití.

Tyhle bunkry jsou akorát tak na pár týdnů až několik měsíců. Určitě né na dlouhé měsíce rok až roky. Ještě nikdy jsem neviděl dokument kde měli vyřešen systém, který by je v bunkru mohl udržet na živu déle než pár týdnů ale spíš dní. 

Ukazovali zásoby jídla a pití, generátor na výrobu elektřiny, a zbraně kterými by se bránili. Ale to vše by jim zajistilo žití na pár měsíců maximálně, pokud by útočníci nebyli zrovna ty nejostřejší a místo hlavy by používali zadky. 

Obránce by stačilo jen obklíčit a čekat až by snědli a vypili zásoby, než by jim došlo palivo do generátoru, a vystříleli munici. Nebo to urychlit a zamezit jim přívod vzduchu, případně by do vzduchotechniky něco hodit a obránci by ještě rádi otevřeli bunkr. 👍😂

Já osobně bych se na podobné blbosti vykašlal. Už jen z toho důvodu, že bych asi stejně musel až do smrti žít na celé planetě sám, nebo z nejužší rodinou. A zřejmě bychom se stejně nakonec ukousali nudou, dostali depku, a nakonec stejně umřeli. Protože bychom se ocitli v pravěku a počítám že 99,99% světové populace by fakt pravěk nepřežilo. 

No a podle druhu katastrofy, by nebylo buď z čeho žít nebo by vládl úplně jiný společenský systém. Takže, buď bychom stejně zemřeli nebo se stejně nevyhnuli novému systému. Potom vše bylo opravdu zbytečné, tedy jen odložení toho proč jsme to dělali. Tak proč to dělat a bránit se nevyhnutelnému? 

Historicky jsme jako národ vždy nakonec zklamali.

Podle výsledku voleb by drtivá většina raději okupaci než bojovat za svobodu.🤮. 75% populace (60% voličů) a z průzkumu kdo by šel bránit vlast to odpovídá volebnímu výsledku také. Prostě tři čtvrtě národa by nešli bojovat a raději se vzdali. Jsme národem sráčů a zbabělců. 

A co si budeme, kdyby tomu tak nebylo, tak 90% naší historie nejsme pod něčí vládou. Nejdéle asi 700 let pod římskoněmeckou vládou. Když jí Habsburkové rozpustili tak ještě 100 let pod Rakouskem, no a potom 50 let nejdříve krátce pod národním (nacismem) a potom internacionálním (komunismem) socialismem (tedy Německem a russáckem). 

A asi celkem 200 let jsme nebyli pod nikým. A většinou jsme se mydlili mezi sebou než z těmi pod kterými jsme žili 🤦. A když jsme měli příležitost se osamostatnit, tak jsme nebyli jednotní a v rozhodujících chvílích jsme nakonec zase mydlili sami sebe 🤦. A tak nám to zůstalo do dnes. 🤮 

A stačí si vzpomenout kolik jsme měli (procentuálně) skutečných hrdinů a bojovníků za svobodu, a hlavně, co jsme potom s nimi udělali? 🤮 Myslím že by to odpovídalo tomu co jsem napsal. 25% hrdinů max, a 75% sráčů. 

A proto nikdy nemůžeme pochopit národy typu Izrael a Ukrajina. 

Masaryk říkal něco o 50 letech klidu a míru, než se náš národ změní. Po revoluci jsme si říkal že čas je spuštěný, ale po 50 létech totality to bude asi delší období. No a po 36 letech se nám to přerušilo. A vzhledem k drtivé většině mysli národa, to definitivně vidím minimálně do konce století. Tedy na cca 75 let, než začneme myslet jako hrdý silný vzdělaný sebevědomý samostatný národ.

S tím mohu souhlasit a ztotožnit se s napsaným.

S tím mohu souhlasit a ztotožnit se s napsaným.

Citace z článku na nějž je odkaz v komentu: 

"Američané vždy měli domácí průmysl věnovaný vyprávění příběhů svých otců zakladatelů, a proto každý na světě zná Washingtona, Jeffersona a Franklina – a to, co vybudovali. Ken Burns právě vydal nový významný dokument právě o tomto tématu. Výsledkem je, že americký projekt vždy měl emocionální rezonanci, která v Evropské unii zcela chybí.

Proč tomu tak je? Není to tím, že by chyběl příběh. Příběh vzniku Evropské unie je příběhem války a míru, otroctví a osvobození, hladomoru a prosperity. Vyprávěný širokoúhlým objektivem je to největší drama moderních dějin. Přesto téměř nikdo, nikde, nespojuje toto drama s nudnou, nezajímavou, byrokratickou Evropskou unií – protože evropští lídři naprosto selhali v tom, aby tento příběh vyprávěli tak, jak by to udělal někdo jako Ken Burns.

To otevírá pole působnosti pro lidi jako Viktor Orbán, Nigel Farage, Marine Le Penová, Tucker Carlson, Elon Musk a jejich patron v Kremlu. „Pokud se my liberálové tak bojíme vlastních příběhů,“ řekl Knaus, „pak to necháme na krajní pravici, která vypráví o minulosti úplně jiné příběhy.“

Translated with DeepL.com (free version)

Mnozí lidé se mi smějou, že jsme eurohujer, že jsme srandovní s těma svýma vlajkama EU a tričkama a svým eurohujerským nadšením. 

Ale já to jenom cítím jako autor tohoto textu. Příběh o Evropské unii je největší drama moderních dějin. A já vám to opakuji pořád okola. Nejsem analytik, nejsem vzdělanec, nevysvětlím vám všechno o EU. Jsme jen nadšený amatér, ale cítím ten říběh, že to je velký. A chci, abyste to cítíli taky. 

To je celý. 

https://dgardner.substack.com/p/the-stories-were-not-telling?utm_campaign=post&utm_medium=email&triedRedirect=true&fbclid=IwdGRjcAOkrlhjbGNrA6SuU2V4dG4DYWVtAjExAHNydGMGYXBwX2lkDDM1MDY4NTUzMTcyOAABHpEsWY7WWtmoSoN_63hQD9BERTcfULiy4tSkm6pbsY1xkbKf5aFkX3KmTYaw_aem_79OTMEpL28OFxL8-izn2KQ

burešova vláda vládne díky lžím.

Lidi pořád opakují, že „Fiala a Rakušan půjdou sedět“, ale není k tomu jediný fakt. Jsou to jen jednoduchá hesla od Babiše a Okamury pro lidi, kteří potřebují někoho označit za nepřítele.

Realita?

✔️ Fiala ani Rakušan nejsou trestně stíhaní.

✔️ Nevedou se proti nim žádné kauzy, kde by byli obvinění.

✔️ Policie i státní zastupitelství několikrát potvrdily, že není důvod je vyšetřovat.

A teď ta největší ironie: Kdyby na ně Babiš opravdu něco měl, tak už je dávno žene k soudu.

Ten člověk má nejlepší právníky v zemi, armádu poradců a v politice používá každou zbraň, která mu přijde pod ruku. Kdyby měl jen špetku reálného důkazu, tak už Fiala s Rakušanem stojí u soudu a Babiš by měl „svatý klid“. Jenže nemá. Proto místo faktů hází do éteru jednoduché fráze pro svoje věrné.

A to je celé.

Šmírování, lži, výkřiky o „kriminálu“ jsou jen politické divadlo. Fakta jsou úplně jinde — a ta říkají, že Fiala ani Rakušan trestně nestíháni nejsou a ani nepůjdou sedět.

--------------------------------------------------------

Přesně tak, a bohužel tomu ale voliči populisticko fašistické dezolátní vlády uvěřili. 

Jednotní jsme silní.

V podstatě to je jak říkám dlouho. Evropa se musí ekonomicky ale především bezpečnostně tedy vojensky, odpoutat od ussácka. Okamžitě budovat společnou obranu bez ussácka. Utvořit pevnější a tedy silnější Evropu, na způsobu Evropské federace. Tedy nejen společnou armádu, ale i ekonomiku, měnu, zahraniční politiku. Mít jednotnou vládu a vystupovat tak jako jedna země. Být v dnešní době jednotní známé i být silní. Společně jsme stejně silní jako ussácko a čínssko. Jak ekonomicky tak vojensky. Společně se nemusíme bát ussácka, čínsska a už vůbec né russácka. Až to pochopíme, tak poznáme svou skutečnou sílu a přestaneme se bát. Naopak se začnou bát ussáci russáci a číňani. 

Spojme se proti spojenectví mezi ussáckem russáckem a čínsskem.

Burešuv (ne)vyřešen střet zájmů

Chápete že se firmy nevzdal? Vzdal se jen vedení ve firmě. Což je nebetyčný rozdíl. Firmu (vedení) jen předal svému (protože si ho sám vybere nebo už vybral) zástupci, který bude o ní pečovat a řídit jí až do jeho smrti, po které firmu zdědí jeho děti. 

Čímž defakto prozradil že firma nadále zůstává jeho, jen jí nebude řídit. Protože jak by mohli jeho děti zdědit cizí firmu? Tak že, střet zájmů nevyřešil a stále trvá. Protože se fotřík dál bude starat, aby děti měli co dědit. Super podvod je na světě. 👍👏👏👏

Dal bych burešovi pár otázek z kterých pochopíme jak to je. 

Může nové vedení dělat s firmou co chce?

Může jí prodat, nechat na někoho přepsat, nechat rozprodat jednotlivé části firmy, nechat zbankrotovat?

Můžou firmu zdědit jeho děti?

Pokud né, tak je to stále jeho (bureše) firma a tedy je ve střetu zájmů jako politik stále. Tečka. 

A to ještě není jisté že to opravdu udělá tak jak to řekl ve svém projevu. Vzhledem k jeho historii, krom podvodů i lžím a slibům, bych mu nevěřil ani dobrý den. Podle mě nás čeká opět mezinárodní ostuda, konec euro dotací. A pověst nedůvěryhodné země z východu, což bude provázet i následující vládu i když to už nebude burešova vláda. 

Pravda a lež

Jedna legenda vypráví, že se jednoho dne potkala lež s pravdou.

-Dobrý den. Řekla lež.

-Dobrý den. Odpověděla pravda.

-Nádherný den. Řekla lež.

A tak se pravda rozhlédla, aby se podívala, jestli je to tak. Bylo.

-Nádherný den. Řekla tedy pravda.

-Ještě krásnější je to jezero. Řekla lež.

Tak se pravda rozhlédla, aby viděla, jestli je tomu tak a souhlasila.

Běžela lež k vodě a řekla...

-Ta voda je ještě krásnější. Plavme.

Pravda se dotkla vody svými prsty a opravdu byla nádherná a důvěřovala lži.

Obě si vysvlékly oblečení a klidně plavaly.

Po chvíli vyšla lež, oblékla se do šatů pravdy a odešla.

Pravda, neschopna obléci se do šatů lži, začala kráčet bez oblečení a všichni se jí děsili, když ji uviděli.

A tak se to stalo, že dnes lidé raději přijmou lež oblečenou za pravdu, než nahou pravdu.

Jean-Léon Gerôme, 1896

Krásný příběh k adventu.

Hořely čtyři svíčky na adventním věnci tak tiše, že bylo slyšet jak začaly mluvit:

První svíčka vzdychla a pověděla : "Jmenuji se MÍR, moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují." Její světlo bylo čím dál menší, až úplně zhaslo…

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA, jsem ale zbytečná, lidstvo nechce o Bohu nic vědět, nemá proto cenu, abych svítila." Průvan zavál místností a druhá svíčka také zhasla…

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA, už nemám sílu, abych hořela, lidé mne odstavili stranou. Vidí jen sami sebe a nikoho jiného, koho by měli rádi.“ A s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo…

Do místnosti vešlo dítě, podívalo se na svíčky a povědělo: „Vy musíte přece svítit !“ A začalo plakat…

V tom se přihlásila ke slovu i čtvrtá svíčka a řekla : „Neboj se ! Pokud já svítím, mohu i ostatní svíčky znovu zapálit. Jmenuji se NADĚJE.“ Dítě zapálilo od této svíčky pomocí zápalky znovu ostatní svíčky.

Plamen NADĚJE by nikdy neměl ve tvém životě vyhasnout. A každý z nás by měl plamen MÍRU, VÍRY, LÁSKY a NADĚJE neustále ve svém srdci udržovat...zapálené. 

--------------------------------------------

Krásný. Pravda, naděje umírá poslední. Až už nic nebude, až to bude vypadat na úplný konec, naděje zůstane a opět rozžehne světlo. 👍👏

Evropa se musí sjednotit

Převzato z Facebooku.

Lukáš Nosek 

Model malých národních států, které si nárokují plnou suverenitu, se v Evropě zhroutil už ve 20. století. Po roce 1918 vznikla síť nových republik, Československo, Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, Pobaltské státy, které věřily, že díky „právu na sebeurčení“ dokážou samostatně řídit svůj osud. Jenže tato konstrukce neodpovídala evropské realitě. V prostoru mezi Německem a Ruskem, v regionu vždy vystaveném velmocenskému tlaku, se malé státy nemohly opřít o dostatečnou vojenskou, ekonomickou ani diplomatickou sílu. V důsledku toho se celý systém během dvou desetiletí rozpadl do největšího konfliktu v dějinách. Druhá světová válka nebyla jen důsledek nacismu či bolševismu, ale i kolapsu modelu roztříštěné suverenity, který nedokázal zajistit stabilitu.

Československý příklad to ukazuje nejlépe. Vznik republiky byl pro tehdejší dobu logický, alternativa k germanizaci a rusifikaci. Jenže šlo o stát mezi dvěma civilizačními bloky, který byl existenčně závislý na zahraničním patronovi. Ve 20. letech to byla Francie, v roce 1938 se o našem osudu rozhodovalo v Berlíně, Moskvě, Paříži a Londýně, konkrétně pak v Mnichove bez nás. Po roce 1945 jsme spadli do sovětské sféry vlivu, po roce 1989 jsme ekonomicky i politicky navázáni na Německo a Západ. Česko nikdy nemělo plnou suverenitu v klasickém smyslu, jen střídalo toho, kdo určoval hranice jeho rozhodování. A to už od dob svatého Václava a Francké říse. 

Právě tento kolaps meziválečného modelu vedl po roce 1945 ke vzniku evropské integrace. Unie se nezrodila z idealismu, ale z tvrdého přiznání: evropské státy neumějí přežít jako izolované suverénní jednotky. Potřebují společné hospodářství, společné zájmy, společné bezpečnostní záruky. Evropská integrace vznikla jako alternativa ke katastrofě, ne jako dobrovolný experiment.

Jenže dnes se tento starý problém vrací v nové formě. Politici znovu apelují na národní suverenitu, i když dobře vědí, že v globalizovaném světě je to prázdný symbol. Suverenita není o hymně a hranicích, ale o schopnosti ovládat technologie, průmysl, obranu, energetiku, finance a mezinárodní obchod. To jednotlivé malé státy prostě nedokážou.

Ukrajina je toho aktuálním důkazem. Nevede válku kvůli tomu, aby byla „suverénní sama o sobě“. Bojuje proto, aby se mohla zařadit pod jiný model moci než ruský, aby se integrovala do západních institucí, připojila se k EU a NATO a získala patrona, který ji ochrání. V dnešním světě si malé země nevybírají mezi suverenitou a závislostí, ale mezi jednotlivými typy závislosti. Ukrajina chce být závislá na Západu, protože to je jediný model, který jí dává šanci na stabilitu a prosperitu. To není suverenita. 

Evropa se tak ocitá v paradoxu: její vzniklý projekt, EU, byl odpovědí na selhání malých suverénních států, ale dnešní integraci brzdí právě stejný typ symbolické suverenity, který kdysi kontinent uvrhl do chaosu. Každý stát chce mít vliv, ale žádný nemá sílu jednat globálně. Výsledkem je, že Evropa stojí mezi americkým, čínským a ruským modelem moci, neschopná jednat ani jako jednotlivec, ani jako celek.

Pokud Evropa nechce opakovat chyby 20. století, musí si přiznat jednoduchou pravdu: národní suverenita v klasickém slova smyslu je pro malé evropské státy nedosažitelná. Neexistovala v meziválečném období, neexistovala za studené války a neexistuje ani dnes. Skutečná síla nevzniká z roztříštěnosti, ale z jednoty. Pokud Evropa nenajde odvahu vytvořit politický celek, který bude schopen určovat vlastní pravidla hry, převezme tato pravidla někdo jiný: Washington, Peking nebo Moskva.

Malé suverénní státy už jednou selhaly a selžou znovu.

Je čas pochopit co je nutné pro Evropu

Andrej Ruščák 

Coby známý rusofob jsem varoval před rusákama v době, kdy před nimi varoval Lech Kaczyński v Gruzii. Jenže Poláci, jak se to omlouvalo, přece měli trauma a nebyli tak objektivní. Baltové detto. Pak se přidali Ukrajinci, kterým to taky nikdo nevěřil (protože traumatizovaní si jistě přibarvují, co se jim stalo a nejsou podle mnohých schopni odstupu), pak se přidali Finové. Každý ví, že jsou "paranoidní" a beztak se těší na druhé kolo, takže je taky nikdo nebral vážně.

Loni to extrémně vážně vzali Němci a letos Francouzi.

Ale podle mnohých pořád dobrý, přestože jak Němci tak Francouzi byli známí dobrým vztahem k Rusku a určitě nejde ani jedny, ani druhé podezírat z nějakého traumatu, které zakaluje úsudek.

Jak dlouho ještě potrvá, než to začneme brát všichni vážně? Až začnou mobilizovat Italové nebo snad Španělé? A ta doba nemusí být daleko.