A není to strach o budoucnost jako takový. Ten tu byl před staletími větší, kdy člověk skutečně nevěděl jestli se dožije dalšího dne, a přesto byla mnohem větší porodnost než dnes. To že se to neukázalo na populaci, bylo spíš nedokonalým zdravotnictvím a vysokou úmrtností.
Ale je to strach o snížení naší osobní životní úrovní. Což dítě určitě přinese. Až se naučíme že nemusíme mít všechno, být všude, zažít hodně, splnit si všechny své plány a sny, až přestaneme myslet především na sebe. Snad potom začneme myslet na děti.
Potom přestaneme štěstí hledat jenom v našich plánech snech a touhách se nějak uplatnit, které většinou končí samotou a prázdným domem na stáří. A začneme hledat štěstí hlavně v rodině a domově který nezůstane prázdný ani po smrti.
A na konci naší cesty si buď řekneme: viděli, splnili a dokázali jsme vše co jsme chtěli, ale stálo to za to, když jsme teď sami?
Nebo: i když jsme toho spousty neviděli, neudělali, nedokázali, ale máme rodinu, domov a nejsme sami.
Samozřejmě je i pravdou, že obec, kraj a stát, se má postarat o usnadnění našich rozhodnutí. Třeba těmi školními a zdravotními zařízeními, a vůbec celou infrastrukturou. Aby se tu žilo dobře. Na nás záleží jestli budeme mít děti, na státu záleží aby jsme je chtěli mít. Ale v úplatu (víc dávek) to fakt není.
Žádné komentáře:
Okomentovat