V zemi, kde je slovník ohýbán víc než realita, se objevil nový jazykový obor: Eufemistická gymnastika. Hlavní disciplína? Vysvětlit, že tanky za hranicí nejsou invaze, ale „speciální vojenská operace“. Protože když tomu dáš jemnější název, tak se přece děla střílí potichu a rakety padají s omluvou.
Dezolát Pepa z bagru si otevře mapu, ukáže na cizí stát a řekne: „To není invaze. To je takové… větší nedorozumění s pásy.“
Když se ho zeptáš, jak by nazval situaci, kdyby se totéž stalo jeho obci, odpoví: „No to by byla okupace!“ Ale jen pokud by tank neměl správnou vlajku.
Je to vlastně fascinující mentální alchymie. Když Rusko překročí hranici s armádou, je to „operace“. Když někdo překročí jeho hranici s letákem, je to „terorismus Západu“. Konzistence? To je prý západní propaganda.
V jejich verzi reality je invaze něco, co dělají jen ti druzí. Ti špatní. Ti s jiným logem na uniformě.
Tady přece nejde o napadení suverénního státu. Tady jde o „denacifikaci“, „ochranu“, „historické právo“, „speciální cokoliv“. Slovní vata tak hustá, že by se z ní dala uplést zimní bunda.
A nejhezčí moment přichází, když začneš používat stejnou logiku doma:
„Sousede, to že jsem vám zabral zahradu, není krádež. Je to speciální zahradní operace.“
„To že vám někdo rozbil auto, není vandalismus. To je karosářská stabilizace.“
Najednou jim to přijde absurdní. Ale jen do chvíle, než si znovu zapnou oblíbený kanál a realita se zase ohne do tvaru, který nebolí.
Celé je to jen hra se slovy. Protože přiznat, že je to invaze, znamená přiznat, že fandíš agresorovi. A to už není tak hrdinské. To už není rebelství proti systému. To je jen obyčejné držení palce někomu, kdo poslal tanky přes cizí hranici.
A tak radši budou donekonečna vysvětlovat, že černá je vlastně tmavě bílá — jen má speciální barevnou operaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat