O úspěchu.

Já se také nepovažuji za nějak zvlášť úspěšného. Jen jsem se svým vzděláním, znalostmi, ksichtem, vybavením 😉, celkovou tělesnou vyzáží, finančníni zdroji, získal víc žen než jsem kdy doufal (i když by každý nejspíš zaplakal, páč bych je na prstech jedné ruky započítal), z toho s tou poslední žiji 30 let, mám děti i když adoptivní a nyní už i vnoučata. Mám vlastní byt, celkem moderně zařízený, nemám auto, a do důchodu jsem měl práci. Máme co jíst, bydlíme v suchu teple a čistotě, máme moderní oblečení, staráme se o svou vizáž a zdraví. A i na dovolenou u moře si našetříme. 

Jsme skromní a nenároční a proto spokojení. I když žijeme momentálně jen z důchodu, čímž si můžeme dovolit ještě méně než z platu obyčejného dělníka. A přesto nejsme dezoláti co kňučí že nemají to co ti druzí mají, ale chtějí to a nejlépe od státu a hned a bez vlastního přičinění. Jsem spokojen s tím co mám, i když druzí by si možná zoufali. Je to prostě o lidech. I chudý může být mnohem spokojenější než ten nejbohatší na světě. A i maličkost může považovat za úspěch. Třeba že je zdraví, že se ráno probouzí a večer usíná nasycen, v čistotě, v teple se střechou nad hlavou, a s blízkými kolem sebe. 

A to mu stačí a nemá potřebu závidět. Jen přát druhým, ať se mají alespoň stejně tak dobře když né lépe, než on sám. Ať jsou sytí, čistí, mají střechu nad hlavou, rodinu a přátele. A mají legální příjem. Co potřebujeme víc k životu? Za mě: já se vždy raduji z úspěchu druhých. A pokud je to nezaslouženě tak se neraduji ale ani nezávidím. Jen se nemohu radovat z podvodu. A čím víc úspěšných kolem mě, tím méně závisti kolem mě. Protože úspěšní si nezávidí. Závist je hlavně záležitost neúspěšných. Tedy hlavně těch co ten svůj neúspěch vidí jen oni.