čtvrtek 22. května 2025

z Facebooku: Národ který chce být poroben

NÁROD, KTERÝ CHCE BÝT POROBEN?
Není to zkratka. Je to statistika.
Dlouhodobá. Ověřená. Konzistentní.
Zhruba necelých 50 % lidí v této zemi by podle všech výzkumů bez většího zaváhání volilo autoritáře.

Člověka s pevnou rukou, který by jim zařídil blahobyt, omezil demokracii.

Hlavní požadavek?
Zařídit bezpečí.
Zařídit klid.
Zařídit plnou ledničku.
A hlavně – nenechat je přemýšlet.

Nemuset převzít žádnou odpovědnost.
Vhodit lístek.
Odevzdat vůli.
Zavřít oči.
A nechat se ovládnout.

Takhle nějak vypadá přání zhruba poloviny národa.
Ne, není to moralizování.
Je to diagnóza.

Jde o hluboko zažraný vnitřní postoj:
„Já jsem nic. Já za nic nemůžu. Já jsem jen oběť. Ty to udělej za mě.“

A pokud se to pokazí?
Tak já zase nic. Já jsem jen volil. Já jsem nevěděl. Já jsem bez viny.
Ale zároveň mám pocit, že mám právo na všechno.

Dokud zůstane teplo pod prdelí, tak ať třeba shoří parlament.
Ať to někdo konečně „uklidí“.

Bez jejich účasti, bez jejich bolesti, bez jejich zodpovědnosti.

Tihle lidé neaspirují na žádnou kontrolu moci.
Nemají chuť být občany.
Chtějí být poddanými – ale s Netflixem.

Morálně? Na úrovni barbara.
Psychologicky? 
Egoismus s dětskou tváří – navenek nevinný, ve skutečnosti nebezpečně pasivní.

A protože se nevěří, protože se bojí, protože si nic netroufnou, ochotně položí vlastní zodpovědnost na oltář pohodlí.

Tady končí iluze o „uvědomělém lidu“.
Nejsme výjimkou. Jsme laboratoř.
Demokracie jako taková je pro většinu lidí příliš náročná.
Vyžaduje zralost. Odpovědnost. Odvahu.

Vyžaduje, aby člověk přijal svou sílu a nepřenechal ji autoritě.
A to je pro většinu psychologicky nemožné.

Jako dítě, které podepisuje směnku ďáblovi výměnou za to,
že mu odpustí domácí úkoly.

Ale není to jednostranné.
Je to špinavá dohoda: rodič a dítě
Tohle není jen slabost lidu.
Tohle je špinavá hra dvou aktérů.

Touha po náhradním rodiči vždy najde ochotného partnera.
Někdo, kdo se pasuje do role otce národa.

Slíbí bezpečí.
Slíbí pořádek.
Slíbí klid – výměnou za poslušnost.

A tak se uzavírá tichá, skrytá, vnitřní smlouva mezi infantilním občanem a autoritářem.

Občan říká:
„Vezmi si mou svobodu, já na ni nemám.“
A vládce odpoví:
„Dobře. Ale už nikdy na nic nesahej.“

Tohle není politika.
Tohle je REGRESNÍ DIVADLO

Politika jako útěková fantazie
Tito lidé si pletou politiku s rodinnou terapií.
Mají pocit, že vláda by měla chápat jejich bolest.
Že prezident má být empatický rodič, který konečně rozumí, jak je těžké žít tenhle život.

A hlavně: že systém má zařídit, aby se cítili líp.
Méně prázdní. Méně nejistí. Méně zranitelní. Více zajištění.

Je to dítě v těle dospělého, které čeká, že někdo přijde a „udělá to za něj“.

Ale politika není máma.
A stát není terapeut.

Volba jako rituál předání zodpovědnosti.
Tihle lidé nechtějí demokracii.
Chtějí citovou náhradu a dudlík bez zodpovědnosti.

Někoho, kdo za ně odpoví na ty nejvnitřnější otázky jejich života:

„Proč jsem nešťastný?“
„Proč mi svět nerozumí?“
„Proč nemám dost?“
„Proč jsem sám?“

A doufají, že správný politik to zalepí.
Jako když dítě věří, že nová hračka odstraní vnitřní smutek.

Ale nic se nespraví.
Protože to, co bolí, není politické.
JE TO EXISTENCIÁLNÍ

A tak se člověk točí v kruhu.
Volí jen další zklamání, doufá v náplast.
A pokaždé, když se zklame, má pocit, že je ještě víc špatně.

Ale pravda je, že špatně volí v sobě.
Volí dítě v sobě, které odmítá dospět.

Prezident není rodič.
Volby nejsou rituál odpuštění.
A politika není náhrada za tvé vnitřní prázdno.

KDO JSI BEZ VINY HOĎ KAMENEM
A když nic nefunguje, je třeba najít viníka.
Někdo, na koho se dá ukázat prstem.
A pak to konečně všechno dává smysl.

„Konečně tomu ukrajinci někdo řekl, ať se pořádně oblíkne.“
„To je dobře, že ty Ukrajinci dostali přes prsty.“
„Já bych těm Pražákům zdanil i vzduch.“

Tohle není humor.
To je ventilace frustrace.
To je očistný rituál bolesti, která nemá jméno – a tak dostane cíl.

Sobectví, strach, naštvanost, závist.
Nezpracované emoce. Nevyrovnané účty. Nulové sebepoznání.
Tlak uvnitř, který hledá výbuch.
A někdo, kdo dá svolení:

„Můžeš. Hoď ten kámen. Je to správné.“

Na konci téhle psychologické hry není silná společnost.
Není v ní pravda. Není v ní důstojnost. Není v ní odvaha.

Je v ní dítě, které podlehlo, protože se jí bojí.
Dítě, které když se dostane k moci zneužije ji.
A udělá všechno pro to, aby nemuselo vyrůst.

A ta cena za "klid pro naše domovy"?

Žádné komentáře:

Okomentovat