Krásný příběh k adventu.

Hořely čtyři svíčky na adventním věnci tak tiše, že bylo slyšet jak začaly mluvit:

První svíčka vzdychla a pověděla : "Jmenuji se MÍR, moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují." Její světlo bylo čím dál menší, až úplně zhaslo…

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA, jsem ale zbytečná, lidstvo nechce o Bohu nic vědět, nemá proto cenu, abych svítila." Průvan zavál místností a druhá svíčka také zhasla…

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA, už nemám sílu, abych hořela, lidé mne odstavili stranou. Vidí jen sami sebe a nikoho jiného, koho by měli rádi.“ A s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo…

Do místnosti vešlo dítě, podívalo se na svíčky a povědělo: „Vy musíte přece svítit !“ A začalo plakat…

V tom se přihlásila ke slovu i čtvrtá svíčka a řekla : „Neboj se ! Pokud já svítím, mohu i ostatní svíčky znovu zapálit. Jmenuji se NADĚJE.“ Dítě zapálilo od této svíčky pomocí zápalky znovu ostatní svíčky.

Plamen NADĚJE by nikdy neměl ve tvém životě vyhasnout. A každý z nás by měl plamen MÍRU, VÍRY, LÁSKY a NADĚJE neustále ve svém srdci udržovat...zapálené. 

--------------------------------------------

Krásný. Pravda, naděje umírá poslední. Až už nic nebude, až to bude vypadat na úplný konec, naděje zůstane a opět rozžehne světlo. 👍👏

Evropa se musí sjednotit

Převzato z Facebooku.

Lukáš Nosek 

Model malých národních států, které si nárokují plnou suverenitu, se v Evropě zhroutil už ve 20. století. Po roce 1918 vznikla síť nových republik, Československo, Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, Pobaltské státy, které věřily, že díky „právu na sebeurčení“ dokážou samostatně řídit svůj osud. Jenže tato konstrukce neodpovídala evropské realitě. V prostoru mezi Německem a Ruskem, v regionu vždy vystaveném velmocenskému tlaku, se malé státy nemohly opřít o dostatečnou vojenskou, ekonomickou ani diplomatickou sílu. V důsledku toho se celý systém během dvou desetiletí rozpadl do největšího konfliktu v dějinách. Druhá světová válka nebyla jen důsledek nacismu či bolševismu, ale i kolapsu modelu roztříštěné suverenity, který nedokázal zajistit stabilitu.

Československý příklad to ukazuje nejlépe. Vznik republiky byl pro tehdejší dobu logický, alternativa k germanizaci a rusifikaci. Jenže šlo o stát mezi dvěma civilizačními bloky, který byl existenčně závislý na zahraničním patronovi. Ve 20. letech to byla Francie, v roce 1938 se o našem osudu rozhodovalo v Berlíně, Moskvě, Paříži a Londýně, konkrétně pak v Mnichove bez nás. Po roce 1945 jsme spadli do sovětské sféry vlivu, po roce 1989 jsme ekonomicky i politicky navázáni na Německo a Západ. Česko nikdy nemělo plnou suverenitu v klasickém smyslu, jen střídalo toho, kdo určoval hranice jeho rozhodování. A to už od dob svatého Václava a Francké říse. 

Právě tento kolaps meziválečného modelu vedl po roce 1945 ke vzniku evropské integrace. Unie se nezrodila z idealismu, ale z tvrdého přiznání: evropské státy neumějí přežít jako izolované suverénní jednotky. Potřebují společné hospodářství, společné zájmy, společné bezpečnostní záruky. Evropská integrace vznikla jako alternativa ke katastrofě, ne jako dobrovolný experiment.

Jenže dnes se tento starý problém vrací v nové formě. Politici znovu apelují na národní suverenitu, i když dobře vědí, že v globalizovaném světě je to prázdný symbol. Suverenita není o hymně a hranicích, ale o schopnosti ovládat technologie, průmysl, obranu, energetiku, finance a mezinárodní obchod. To jednotlivé malé státy prostě nedokážou.

Ukrajina je toho aktuálním důkazem. Nevede válku kvůli tomu, aby byla „suverénní sama o sobě“. Bojuje proto, aby se mohla zařadit pod jiný model moci než ruský, aby se integrovala do západních institucí, připojila se k EU a NATO a získala patrona, který ji ochrání. V dnešním světě si malé země nevybírají mezi suverenitou a závislostí, ale mezi jednotlivými typy závislosti. Ukrajina chce být závislá na Západu, protože to je jediný model, který jí dává šanci na stabilitu a prosperitu. To není suverenita. 

Evropa se tak ocitá v paradoxu: její vzniklý projekt, EU, byl odpovědí na selhání malých suverénních států, ale dnešní integraci brzdí právě stejný typ symbolické suverenity, který kdysi kontinent uvrhl do chaosu. Každý stát chce mít vliv, ale žádný nemá sílu jednat globálně. Výsledkem je, že Evropa stojí mezi americkým, čínským a ruským modelem moci, neschopná jednat ani jako jednotlivec, ani jako celek.

Pokud Evropa nechce opakovat chyby 20. století, musí si přiznat jednoduchou pravdu: národní suverenita v klasickém slova smyslu je pro malé evropské státy nedosažitelná. Neexistovala v meziválečném období, neexistovala za studené války a neexistuje ani dnes. Skutečná síla nevzniká z roztříštěnosti, ale z jednoty. Pokud Evropa nenajde odvahu vytvořit politický celek, který bude schopen určovat vlastní pravidla hry, převezme tato pravidla někdo jiný: Washington, Peking nebo Moskva.

Malé suverénní státy už jednou selhaly a selžou znovu.

Je čas pochopit co je nutné pro Evropu

Andrej Ruščák 

Coby známý rusofob jsem varoval před rusákama v době, kdy před nimi varoval Lech Kaczyński v Gruzii. Jenže Poláci, jak se to omlouvalo, přece měli trauma a nebyli tak objektivní. Baltové detto. Pak se přidali Ukrajinci, kterým to taky nikdo nevěřil (protože traumatizovaní si jistě přibarvují, co se jim stalo a nejsou podle mnohých schopni odstupu), pak se přidali Finové. Každý ví, že jsou "paranoidní" a beztak se těší na druhé kolo, takže je taky nikdo nebral vážně.

Loni to extrémně vážně vzali Němci a letos Francouzi.

Ale podle mnohých pořád dobrý, přestože jak Němci tak Francouzi byli známí dobrým vztahem k Rusku a určitě nejde ani jedny, ani druhé podezírat z nějakého traumatu, které zakaluje úsudek.

Jak dlouho ještě potrvá, než to začneme brát všichni vážně? Až začnou mobilizovat Italové nebo snad Španělé? A ta doba nemusí být daleko.

Bunkr nás fakt nezachrání.

Moderní “zábava” některých lidí: stavení bunkrů pro případ katastrofy. Ale oni to nedělají jen miliardáři, oni podobné nesmysly dělají i někteří obyčejní občané, samozřejmě pokud mají na to prostředky a pozemek. Samozřejmě jejich bunkry vypadají jinak než těch miliardářů. 

Akorát si nikdo z nich neuvědomuje, že pokud v těch bunkrech nebudou mít zároveň atomovou elektrárnu s dostatkem paliva, na výrobu dostatečného množství proudu, které bude pohánět zařízení celého bunkru, ale i chod velkých umělých pěstíren zeleniny a ovoce, a chovů (pro ušetření místa) drůbeže, králíků, ryb, a čističku vody z přírodního pramene (no, ten bunkr bude muset stát na místě, kde je dostatek podzemní vody). 

Potom vyřešit vzduchotechniku která bude největším problémem. Ta bude muset být vyvedena ven, což bude asi slabina toho bunkru. Jistě, můžou mít úložný prostor na velké množství kyslíkových bomb, ale prostě větrání musí mít. No a když jim venku někdo ty větrací otvory zničí? Za prvé to vyvolá paniku. Za druhé, jak dlouho jim může vydržet kyslík nejen pro ně ale i pro rostliny a zvířata? 

Prostě, i kdyby byli energeticky a potravinově samostatný a měli vyřešen o odpad, světlo a teplo, tak že by nemuseli léta vystrčit nos z bunkru, tak přívod vzduchu nemůžou mít vyřešen nikdy. Tedy i sebevětší zásoba kyslíku jim jednou musí dojít. (Možná se mýlím? Nevíte jak to mají vyřešené na vesmírné lodi astronauti, když tam můžou někteří žít i měsíce než je vymění?)

Tyhle bunkry jsou akorát tak na pár týdnů až několik měsíců. Určitě né na rok až roky. Ještě nikdy jsem neviděl dokument kde měli vyřešen systém, který by je v bunkru mohl udržet na živu déle než pár měsíců. Ukazovali zásoby jídla a pití, generátor na výrobu elektřiny, a zbraně kterými by se bránili. Ale to vše by jim zajistilo žití na pár měsíců maximálně. Než by snědli a vypili zásoby, než by jim došlo palivo do generátoru, a vystříleli munici. A potom? A to nemluvím o vyřešení přívodu vzduchu, které by stačilo ucpat. 

Já osobně bych se na podobné blbosti vykašlal. Už jen z toho důvodu, že bych asi stejně musel až do smrti žít na celé planetě sám, nebo z nejužší rodinou. A zřejmě bychom se stejně nakonec ukousali nudou, dostali depku, a nakonec stejně umřeli. Protože bychom se ocitli v pravěku a počítám že 99,99% světové populace by fakt pravěk nepřežilo. 

No a podle druhu katastrofy, by nebylo buď z čeho žít nebo by vládl úplně jiný společenský systém. Takže, buď bychom stejně zemřeli nebo se stejně nevyhnuli novému systému. Potom vše bylo opravdu zbytečné, tedy jen odložení toho proč jsme to dělali. Tak proč to dělat a bránit se nevyhnutelnému? 

Jak myslí církev

Tenhle text napsal Petr Fridrich skvěle; sdílím takto, protože by se nepřesdílel text, ale jen článek o té Graubnerově nehoráznosti.

***

"1. „Zženštilá doba“ = útok na ženskost a na cokoli, co není macho

Když někdo používá „zženštilý“ jako nadávku, říká tím v překladu: „Všechno, co spojujeme se ženstvím – péče, empatie, jemnost, zranitelnost – je špatně.“ To je:

 • sexistické vůči ženám (ženské = méněcenné),

 • homofobní vůči queer lidem,

 • a zároveň to dehonestuje i muže, kteří nejsou „tvrdí, dominantní alfa samci“. Jestli něco fakt Duka nebyl tak alfa samec. 

To není evangelium, to je čistá toxická maskulinita v sutaně.

2. Katolický klérus má fakt slabý nárok mluvit o „zmužilosti“

 1. Masivní zneužívání a krytí v rámci církve

Celosvětově máme desítky let trvající skandály sexuálního zneužívání dětí a mladistvých duchovními a systematické krytí ze strany hierarchie.  

 • To není „zženštilost“, to je zbabělost: místo ochrany slabých ochrana pachatelů a reputace instituce.

 • Mužnost bez odvahy postavit se vlastnímu zlu není mužnost, ale kostým.

 2. Konkrétně Duka: případ dominikánů

V ČR byl řešen případ sexuálního zneužívání mladého muže v řádu dominikánů z 90. let; podle rozhodnutí Ústavního soudu bylo konstatováno, že tehdejší představený řádu Duka o věci věděl a nejednal.  

Těžko lze mluvit o „zmužilém bojovníkovi“, když soud konstatuje, že se nepostavil na stranu oběti, ale mlčel.

 3. Styl moci, ne služby

Církevní top management (včetně Duky) se rád staví do pózy „bojovníků“, ale prakticky to často znamená:

 • ostrá slova proti LGBT lidem, migrantům nebo EU,

 • zato velmi jemné zacházení s mocnými politiky a nacionalisty.  

Jestli je tohle jejich představa mužnosti – být tvrdý na slabé a měkký na mocné – tak je to karikatura mužnosti, ne ideál. To se může líbit tak maximálně Motoristům. 

3. Duka jako „bojovník“ – za co vlastně bojoval?

Nikdo mu nebere odvahu za komunismu, vězení, podzemní církev. Ale:

 1. Poslední dekády: vedl kulturní války místo evangelia

 • opakované výpady proti LGBT lidem (podpora polského biskupa, který mluvil o „duhovém moru“, odmítání vstřícných výroků papeže vůči homosexuálům atd.)  

 • symbolické přibližování se krajní pravici a nacionalistické scéně, kritizované i samotnými katolíky, kteří psali papeži a žádali, aby Duku neprodlužoval.  

Tj. „bojovník“ ano, ale: spíš generál kulturních válek než svědek evangelia.

 2. Záměna odvahy za křik

Graubner chválí, že „často zvedl hlas“.  

To je dobrý háček:

Zvyšovat hlas není odvaha. Odvaha je přiznat chybu, naslouchat kritice a postavit se vlastnímu systému, když ubližuje slabým. V tomhle směru zůstali „bojovníci“ podezřele potichu.

4. „Zženštilá doba“ je kód pro to, že už nevládne bílý hetero patriarcha

 • Dnešní společnost víc mluví o právech žen, LGBT lidí, obětí zneužívání, o duševním zdraví, o emocích.

 • Pro konzervativní hierarchii, která byla zvyklá na autoritativní, čistě mužské vedení, to vypadá jako „zženštilost“ – ve skutečnosti je to demokratizace moci a rozšíření lidské důstojnosti.

„Zženštilá doba“ v jejich slovníku znamená dobu, kdy už nestačí být starší heterosexuální muž v uniformě, aby měl člověk automaticky pravdu. A tak místo poctivé sebereflexe raději nálepkují celý svět jako změkčilý.

5. Klerikální „mužnost“ je hlavně kostým a hierarchie

 • Skutečná mužnost se nepozná podle toho, jestli má někdo kalhoty nebo sutanu - „sukni“.

 • Pozná se podle odpovědnosti vůči slabým, schopnosti přiznat vlastní vinu a ochoty vzdát se moci, když škodí.

 Tohle ale od jejich „zmužilých bojovníků“ slyšíme zatím velmi málo.

6. Společnost není zženštilá – jen už nebere patriarchální násilí jako normu

 • Dnešní společnost pořád vypadá dost „tvrdě“: domácí násilí, války, polarizace, ekonomický tlak – nic z toho není měkké.

 • To, co se mění, je ochota o zranitelnosti mluvit – a to je spíš známka dospělosti než „zženštilosti“.

Jestli je pro arcibiskupa „zženštilost“ to, že bereme vážně domácí násilí, sexuální zneužívání a práva menšin, pak je problém v jeho měřítku mužnosti, ne ve společnosti.

Věta o „zženštilé společnosti“ a „zmužilém“ Dukovi není poctivá charakteristika dneška, ale obranný reflex klerikální moci, která ztrácí privilegia. Používat ženskost jako nadávku, ignorovat obrovskou krizi důvěry způsobenou zneužíváním a přitom se stylizovat do role hrdinných bojovníků – to je výsměch jak ženám, tak obětem, tak i těm mužům, kteří chápou mužnost jako schopnost nést odpovědnost, ne jako právo ostatní poučovat.”

russácké (né)prohrané války.

🇷🇺 **„Rusko nikdy neprohrálo.“

Až na několik historických detailů…**

Tady je stručný přehled nejznámějších konfliktů, které Rusko prohrálo, nebo z nich muselo ustoupit s vážnými ztrátami:

1️⃣ Rusko–japonská válka (1904–1905)

Výsledek: drtivá porážka Ruska.

Ztráta Port Arthuru, potopení téměř celé ruské flotily u Cušimy, mezinárodní ostuda, vnitřní revoluce (1905).

2️⃣ První světová válka (1914–1917)

Výsledek: kolaps armády, obrovské ztráty, hospodářský rozpad.

Car abdikoval, následovala revoluce a Brestlitevský mír — faktická kapitulace Ruska před Německem.

3️⃣ Zimní válka: Rusko vs. Finsko (1939–1940)

Výsledek: strategická porážka.

Sověti sice získali malý kus území, ale:

obrovské ztráty,

špatný výkon armády odhalen před světem,

vyloučení SSSR z Ligy národů.

Historici považují výsledek za ponižující neúspěch SSSR.

4️⃣ Afghánistán (1979–1989)

Výsledek: neúspěch, ústup, kolaps prestiže SSSR.

Sověti nedokázali zemi kontrolovat, konflikt ekonomicky vykrvácel a přispěl k rozpadu SSSR v roce 1991.

5️⃣ První čečenská válka (1994–1996)

Výsledek: faktická porážka.

Rusko se stáhlo po vysokých ztrátách a podepsalo příměří s nezávislou Čečenskou republikou Ičkeria.

6️⃣ Studená válka (1947–1991)

Výsledek: SSSR se zhroutil.

Ekonomicky, politicky a vojensky neudržitelné.

Ne prohraná bitva, ale prohrané století.

7️⃣ Ukrajina 2014–?

Současný stav:

nedosažené cíle,

ztráty elitních jednotek,

ztráty území na jihu i severu,

izolace,

rekordní sankce,

zničená prestiž armády.

Výsledek zatím otevřený, ale vítězství v nedohlednu.

8️⃣ Krymská válka (1853–1856)

Výsledek: porážka Ruska koalicí Británie, Francie, Osmanské říše a Sardinie.

Ztráta vlivu v Černém moři, ekonomické oslabení, reputační katastrofa.

9️⃣ Polsko 1830–1831 (Listopadové povstání)

Sice vojensky potlačeno, ale za cenu obrovských ztrát a mezinárodní reputační ostudy.

Rusko nedokázalo Polsko stabilizovat a muselo držet zemi represí další desetiletí.

Považováno spíše za politický neúspěch.

🔟 Polsko 1863 (Lednové povstání)

Opět sice vojensky zlomeno, ale politicky obrovský problém — ztráta kontroly a respektu, masivní odpor obyvatelstva, izolace na mezinárodní scéně.

1️⃣1️⃣ Maďarsko 1956

Sověti sice vpadli a povstání zlomili, ale:

svět je odsoudil,

přišli o velký vliv v západní Evropě,

OSN situaci řešila jako brutální útlak.

I toto se hodnotí jako politická porážka blokové dominance.

1️⃣2️⃣ Německo 1920 – Bitva u Varšavy („Zázrak na Visle“)

Cíl: rozšířit bolševickou revoluci do Evropy přes Polsko.

Realita: polská armáda rozdrtila Rudou armádu.

Rusko utrpělo jednu z největších porážek ve své historii.

1️⃣3️⃣ Mandžusko / Čína (1929)

Mezi SSSR a Čínou došlo k řadě konfliktů.

Výsledek byl spíše „remízou“, ale nedosažení cílů SSSR je historiky vnímáno jako neúspěch.

1️⃣4️⃣ Angola (1975–1991) – studenoválečné proxy

Sovětská pomoc MPLA se táhla roky a skončila naprostým vyčerpáním.

Konflikt hodnotí řada historiků jako neúspěšnou a drahou zástupnou válku.

1️⃣5️⃣ Etiopie (1977–1978)

SSSR podporoval Etiopii proti Somálsku.

Formálně vítězství, ale strategicky katastrofa:

– miliardové náklady,

– destabilizace regionu,

– nulový zisk.

Hodnoceno jako strategická prohra.

1️⃣6️⃣ Gruzie 2008

Rusko sice vojensky zvítězilo, ale:

mezinárodní izolace,

sankce,

ztráta prestiže,

trvalé vyčerpání armády,

Gruzie se od Ruska odklonila směrem k NATO.

Historici hodnotí konflikt jako Pyrrhovo vítězství.

1️⃣7️⃣ Dagestán 1999

Snahou bylo pacifikovat oblast a zničit povstalce.

Výsledek: rozpoutání dalšího čečenského konfliktu.

Jasné selhání vojenské i politické.

1️⃣8️⃣ Moldavsko / Podněstří (1992)

Rusko se snažilo udržet vliv, ale výsledek:

– zmražený konflikt,

– ztráta kontroly,

– mezinárodní odsouzení.

Opět spíše neúspěšná operace.

1️⃣9️⃣ Tádžikistán (1992–1997)

Další vleklý konflikt, kde SSSR/Rusko nedokázalo prosadit stabilitu a fakticky odešlo s minimální kontrolou.

Často označováno jako strategické selhání.

Pokud někdo tvrdí, že „Rusko nikdy neprohrává“, pak zapomíná, že:

prohrálo s Japonskem,

zhroutilo se v První světové válce,

udělalo ostudu ve Finsku,

odešlo poražené z Afghánistánu,

selhalo v Čečensku,

prohrálo Studenou válku,

a na Ukrajině se topí v realitě.

Rusko nikdy neprohrává.

Až na ty případy, kdy prohraje zcela zjevně a historicky zdokumentovaně.

Zvolíme si opět hanbu abychom dostali opět válku?

Obraz dnešního světa. Ussácký zdegenerovaný fašistický diktátor a zrádce západní demokratické civilizace, spolu s russáckým zdegenerovaným fašistickým diktátorem, tlačí na napadenou zemi a její spojence, aby kapitulovala a její spojenci jí přestali pomáhat se bránit russáckému agresorovi. Je to hanba pro celý civilizovaný svět. 

A byla by to ještě větší hanba, kdyby spojenci napadené země tomuto nehoráznému tlaku podlehli a nechali napadenou zem na pospas agresorovi. Je to nehorázná hanba, aby si russácký agresor nadiktoval podmínky z kterých vyjde jako vítěz, a dokonce získal i výhody. Jako je začlenění mezi slušnou společnost civilizovaných států, bez sankcí a omezení. 

Pokud civilizovaný svět couvne a nechá agresora s jeho spojenci, včetně ussácka, aby si beztrestně vzali co chtějí. Pokud dovolíme aby se svět řídil podle diktátorů a agresorů. Potom si nezasloužíme žít v civilizovaném a svobodném světě. Potom si zasloužíme jen otroctví, podřízenost, poslušnost k diktátorům. 

Nesmíme podlehnout, vzdát se, zradit hodnoty civilizace, svobody a demokracie. Nesmíme se vzdát své cti, úcty, sebevědomí, morálky, hodnotách na kterých stojí civilizace a lidství. Nesmí vyhrát barbarství které se na nás hrne skrze russácký a ussácký svět. Musíme zůstat jednotní. Jen tak zůstaneme silní a neporazitelní. 

Zvolíme si opět hanbu abychom dostali opět válku? Aby se mohl odmítnout plán zdegenerovaných fašistických ussáckých a russáckých hovad, musí se říci jasné né. Tedy budeme se bránit za každou cenu. Když se řekne A, musí se říct i B. A bohužel, zatím to B nechce nikdo říct a jen se snažíme stále se diplomaticky z toho vykecat. I když je už dávno jasné, že tady už diplomacie nepomůže. Tady už pomůže jen mít víc a lepších zbraní a větší vůli je použit a bránit svou svobodu.

Samozřejmě že revoluce byla řízená. jako každá revoluce v celém světě.

Opět odpůrci revoluce a demokracie plivou na revoluci a opakují už 36 let starou lež o řízení revoluce z venčí. Z jedné strany mají pravdu, i když né tak jak to myslí. 

Yes, revoluce byla řízená, tak jako musí být řízená vždycky. Byla řízená OF a VPN a studentskými stávkovými výbory. A nakonec se připojili i herci a další umělci. 

Tak že yes, revoluce byla řízená, jako musí být řízená vždy a všude. Kde není řízená ale volně a divoce šířena, tomu se většinou neříká revoluce ale vzpoura a většinou to dopadne špatně. 

Protože každý chce něco jiného a chce toho docílit jinými prostředky. A ty často nejsou ve prospěch ale v neprospěch lidí. A proto musí být revoluce řízené, aby se jasně formulovali body kterých se chce docílit. 

A proto se revoluce většinou povedou. Body sametové revoluce byli: konec vlády jedné strany (splněno), svobodné volby (splněno), konec cenzury (splněno), svoboda slova, myšlení, sdružování, pohybu, cestování (splněno). 

Proto byla sametová revoluce úspěšná. 

Video k 17. listopadu 1989

https://www.facebook.com/share/v/17d9jACJJC/

Nebyla by lepší tichá podpora bureše demokratickými stranami?

Já bych byl pro tichou podporu bureše od opozice. Být silnou opozicí, která nic vládě nedaruje. Ale podržet ho při hlasování o důvěře vládě odchodem ze sněmovny, pokud nebude bureš chtít otočit kormidlem na východ, nebo jeho hospodářství nepovede k bankrotu státu. Nakonec, rétorika bureše a jeho politické divize Agrofertu, je jen aby získali a udrželi moc. Jakmile jsou u moci, tak rozhodně nechtějí změnit směřování Česka ze západu na východ. Politicky by se tedy systém nezměnil pod dohledem demobloku tak jako pod dohledem temnobloku. Horší to je hospodářsky. Protože je bureš učebnicovej příklad populisty, tak bude rozhazovat peníze z vrtulníku, jen aby udržel moc. A tak bych raději aby ho pod krkem drželi demokratické strany než fašisté komunisté (ty naštěstí nemohou) a dezoláti. 

Ale je tu problém kvůli kterému především bureš tohle nepřijme. Jedno je podržet vládu pokud politicky, mezinárodně a hospodářsky bude dál cestou předchozí demokratické vlády, druhá věc je hlasování o vydání bureše a pitomia a dalších jako je turek. Určitě by hlasovali pro vydání, protože to by byla skutečně zrada voličů. A nevím jestli by mohl spoléhat na fašouny a dezoláty v opozici. I když oni sami by museli bureše podpořit aby on podpořil je. Zatímco teď, když si je bureš dal do vlády, má tu podporu jistou. A protože je to především srab a zbabělec, tak se raději spojí s fašisty a dezoláty. Z jeho pohledu je to především vláda proti jeho vydání než vláda pro Česko a lidi. 1 bodem je nevydají mě. 2 bodem je budu zase čerpat dotace. 3 bodem je zaplevelit zákony a státní správu svými lidmi, aby i po mém odchodu měl Agrofert výhody a státní příjmy a nikdy mě neodsoudili.