Národ věčně nespokojený, nevěřící svým schopnostem, s pocitem ublížení, nepochopení, nedocenění, a že nás nikdo nemá rád a chce nám jen škodit, ale na druhou stranu věřící ve svou výjimečnost.
Národ rozdrobený na názorové klany, bojující mezi sebou "na život a na smrt", kde každý chce jít nekompromisně jiným směrem, závidějící úspěch a svůj neúspěch svalující na ty úspěšné, lehce manipulativní.
Národ který chce být všemi milován a hýčkán, bez jakéhokoliv přičinění, jen proto že prostě jsme. Myslíme si že jsme něco jako mozek lidstva, hrdinové co chrání svět, skvělý hospodáři, a klidně bysme se bez světa obešli.
A místo řešení hledáme výmluvy, místo přátel nepřátele, místo pochopení a skromnosti nadávání na život a okolí, místo uznání vlastních chyb svalovat chyby na druhé. Raději máme lež než pravdu, především o nás.
A kdo to tak nevidí, toho jsme schopni vyobcovat, zničit, zabít, zastrašovat, zapomenout na něj, zostudit, zesměšnit, prostě "zlikvidovat" jeho zásluhy, život, jeho osobně, kariéru, zahladit všechny stopy po něm.
Věřím že se to jednou změní, ale bude to dlouhá, namáhavá a strastiplná cesta, trním naší mysli, bahnem naší morálky, temnotou a chladem naší minulosti, a pravda vyhraje nad lží.
Ale věřím že na konci té cesty dojdeme k osvícení, které nás vysvobodí z našeho pojímání světa. Kdy nebudeme hledat výmluvy, důvody, lži, ale budeme konat činy a uvědomíme si, že náš osud je v našich rukou, ne v cizích. Tedy že za své životy si můžeme sami. A když se nám to nelíbí, změníme ho.