Inspirováno komunistickým panfletem o babičce co vypráví pohádku vnoučatům.
Bylo po válce. Váš děda právě dospíval, a věděl, že bude pokračovat ve firmě svého otce a děda a dalších předků. Po staletí budovali svou firmu. Za války oni málem přišli, protože válka nepřeje ničemu, a vše postupně ničí. Po válce se jejich firmička opět rozjela, a tak váš děda rovnou pokračoval tam, kde málem jeho otec skončil. Měli středně velký statek, řeznictví a obchod.
Vašemu pradědovi se začalo dařit, ale potom přišel rudý únor, a příchod nových pánů. Byli to komunisté. Velké podniky už původním majitelům ukradli, a teď, když získali už veškerou moc, se jim zachtělo i těch menších. Nejdříve vymysleli takové zákony, které měli ty malé podniky, firmy, obchůdky, statky, položit. Většinou se jim to povedlo, ale stále bylo hodně těch statečných, co vydrželi. Mezi ně patřil i váš praděda, který chtěl předat firmu svému synovi, všemu dědovi.
První ukázka nových pořádků přišla hned po únoru 1948, kdy vašeho dědu odvedli na vojnu. Ale ne na normální vojnu, ale k PTP (pomocné technické prapory). To byli vojáci s lopatami, protože komunisté se bály jim dát zbraň. Byli to totiž prapory jen s lidmi, tzv. buržoazního původu. Tedy pro komunisty, lidé horší než zločinci. Ve skutečnosti, lidé z rodin, které byli z části komunisty povražděni, okradeni, zavřeni, vyhnáni z domovů, a později celý život pronásledováni a perzekuováni.
Ještě větší rána byla, když za vaším pradědou přišli divný pánové, později jsme zjistili, že to byli StBáci, (komunistická tajná policie, obdoba nacistického gestapa.) a dali pradědovi nůž na krk: buď nám odevzdáš veškerý majetek, nebo zavřeme tebe i manželku, odebereme vám děti, a vyženeme vás z vašeho domu a z tohoto okresu. Praděda odmítl v domění, že to jsou nějací banditi, ale to neměl dělat.
Odvezli vašeho pradědu i prababičku, a jen velké štěstí, že zrovna váš děda, měsíc před tím byl plnoletý, a tak jeho a jeho sourozence, neodvezli do dětských domovů, ale zůstali spolu. Svého otce (vašeho pradědu) děti už nikdy neviděli. Až po roce 1989 se dozvěděli, že ho komunisté zavraždili. Se svou matkou se setkali po deseti letech, když začala 60tá léta, a pomaloučku se oteplovalo (komunisté přestali vraždit a zavírat všechny, kdo se jim nelíbil).
Další ranou bylo, že komunisté neskončili zavražděním otce a uvězněním matky vašeho dědy, ani ukradením firmy, ale vyhnali je s jedním kufrem z jejich krásného domu, do činžovního jednopokojového bytu, se společným wc, sprchou a vodou na chodbě, bez topení a s kamny na uhlí. A už se nikdy nesměli vrátit tam, kde žila jejich rodina po generace, několik století. To se změnilo až asi po čtvrt století, v 70tých letech, ale už se stejně nevrátili. Váš děda musel hodně dřít celé dny, aby uživili sebe a své dva sourozence. Už ne v rodinné firmě, ale na statku, na druhé straně republiky.
Další rána přišla záhy ještě jednou. Když nový mocipáni, komunisté, i přes okradení velké části obyvatel, prošustrovali ukradené, a začal být znát nedostatek, rozhodli se o megakrádež století, a v tajnosti připravili tuto zlodějnu, na všech lidech naší země. Říkali tomu: měnová reforma (rok 1953). Ani tato megazlodějna ale jejich špatné hospodaření nezachránila, a stále více naše země ekonomicky upadala. Vinu na tom mělo zavření hranice, spřetrhání styků se západem, orientace jen na východ, plánování místo volného trhu, a hlavně, zabití, zavření, vyhození z práce a škol, vyhnání ze země, veškeré vědecké ekonomické inteligentní kapacity našeho národa.
Váš děda byl velmi spořivý, a tak dokázal našetřit pár korun i přesto, že byl sám, bez rodičů, s dvěma malými sourozenci na krku. Ale po té reformě se probudil, a zjistil, že nemá naspořeno skoro nic a s balíčkem peněz v kapse, si může koupit akorát suchý chleba. A když si chtěl stěžovat, bylo mu pohrozeno, že může být hůř. Může být zavřen, vyhozen z práce, a jeho sourozenci dány do dětského domova. Nebyl takový hrdina, jako jeho otec (váš praděda), a tak se mlčky vrátil domů, rudý zlostí a vztekem, ale nic nemohl dělat. Tehdy on i jeho sourozenci, pocítili hlad a bídu. A trvalo to pár měsíců, než se dostali z nejhoršího.
Když na přelomu 50tých a 60tých let, se mladší sourozenci rozhodovali kam půjdou po škole, bylo jim jasně zděleno, že rozhodně ne na školu, ale jen na učiliště. Nejlépe do dolů. Když se váš děda ptal proč? Bylo mu zděleno, že jsou z buržoazní rodiny, a není tedy pro naši socialistickou vlast žádoucí, aby takový živlové studovali. Děda by už z toho opravdu střílel, ale držel svůj vztek na uzdě, a rozkřičel se až doma. A začal ten rudý režim k smrti nesnášet.
Dědovi sourozenci, šli tedy na učiliště, i když, měli všichni na to jít studovat. Váš děda se o studium nesnažil, protože musel živit sourozence, tak šel pracovat, ale jeho sourozenci už mohli studovat. Jenže jim to režim nedovolil (ani jednomu ze 3 dětí). Jedinou útěchou jim bylo, když se jim vrátila z komunistického lágru, maminka (vaše prababička). První vánoce s maminkou, po dlouhých 10 letech, byli prý ty nejkrásnější. Tedy, kazilo to jen to, že otec ještě nebyl doma. To ale ještě netušili, že byl komunisty zavražděn před 10 lety.
Díky mamince, se mohl váš děda, věnovat i svému osobnímu životu. Maminka, už nemocná, protože přišla o zdraví v komunistickém lágru, se mohla starat o domácnost, o sourozence, a tak váš děda měl čas i na sebe. A protože vaše prababička nedostávala jako buržoazní živel, žádný invalidní ani starobní důchod, tak musela pracovat. Ale zdraví jí už moc nesloužilo, tak byla oficiálně jako žena v domácnosti, ale na černo si přividělávala pletením a šitím pro známé a jejich známé. Takto finančně pomáhala, než i oba mladší sourozenci vašeho dědy, ukončili učiliště, a šly si vydělávat.
Už byla polovina 60 tých let, a začalo se zdát, že bude lépe. Komunistický režim slábl, dědovi rodině se také začalo dařit. A děda si konečně našel i vaši babičku. Měli se hodně moc rádi, a tak se vzali. Byl rok 1968, a začalo se blízkat na lepší časy. Začali se i prošetřovat komunistické zločiny z 50 let. Zločiny, o kterých se ještě před nedávnem, nesmělo mluvit, vypluly na povrch. V ten rok se odvážil váš děda s jeho maminkou, zeptat na osud svého otce (vašeho pradědečka). Slíbili jim, že to prošetří. Bylo léto, a vaše babička oznámila krásnou zprávu. Že váš děda bude tatínkem. Čekali mě.
Tuto nejkrásnější zprávu, přehlušil zvuk jedné strašné noci. Byl 21.srpen 1968. Byl to jeden z nejhorších dní, v dějinách republiky. Zákeřně nás přepadli, v noci, vojska našich spojenců. SSSR, PLR, MLR, BLR, NDR. Přišli, pozvání komunisty, aby se krásně rozvíjející život v naší zemi zastavil, a vrátil se před začátek tohoto procesu. Jak všichni byli šťastní z dosavadního vývoje ve společnosti, tak strašně moc byli všichni naštvaní, znechucení, povedení. Deset dní se společnost, semknuta a jednotná, bránila nenásilnou formou, okupantům. Potom je komunistická vláda, i když pod tlakem ruského vůdce Brežněva, zradila, a krásné jaro skončilo, a začala rudá Ruská zima.
Opět se komunisté mstili na všech, kdo se aktivně podíleli na demokratizaci společnosti a kdo nechtěl přijmout nové pořádky a souhlasit s okupací. Přišla normalizace. Tedy stav, kdy komunisté opět vládli pevnou rukou, zrušili vše, čeho společnost dosáhla v 60tých letech, a zavedla mírnější, ale přesto, tvrdý režim. Tedy cenzura, perzekuce nepohodlných. Místo kriminálů a poprav, přišli s vyhnáním za hranice státu.
Já se už narodil do tvrdé normalizace. Babičku si už moc nepamatuji, protože záhy po mém narození, zemřela. Život ji zkrátilo i týrání v komunistickém vězení a režim v komunistickém lágru. Děda a strejda s tetou (sourozenci vašeho dědy, mého táty), byli moc prima. Všichni, celé rodiny, jsme se setkávali na společné chatě. Té chatě, kde žili naši předkové. Dům naší rodiny, si mohla naše rodina dovolit (bylo jí to dovoleno) koupit zpět, až po 30 letech. Společně se na to složili všechny tři rodiny.
Domek byl zdevastovaný, ale všichni ho s radostí opravili a zabydleli. Bylo nám tam krásně, a každé prázdniny a vánoce, jsme tam trávili. Za hranice naše rodina, pro komunisty stále buržoazní a proto nepřátelská rodina, nemohla. Byli jsme pod bedlivým dohledem StB. Bylo to až k smíchu, když při naší návštěvě rodného domu, naproti přes ulici, stála okamžitě malá dodávka s černými skly. Všem bylo jasné, kdo v ní sedí.
My, já, sestra, sestřenice a bratranci, už jsme sice mohli studovat, ale nesměli jsme otevřeně kritizovat režim, ani se zmiňovat o osudu naší rodiny. To by naše studia, skončili. Prostě, i když už nebyla 50tá léta, museli jsme mlčet a pokud ne rovnou se vším souhlasit, tak alespoň proti ničemu se neprojevovat. Celý národ žil dvojím životem. Veřejným a soukromým. Tedy, co se doma povídá, to se nesmí říkat venku, veřejně. Fakt divná doba. Do střetu s režimem, malérem s nedozírnými následky, vás mohl dostat i nevinný vtip na režim, natož skutečná kritika.
Vzhledem k 40 letům komunistického režimu, naše země schudla na tolik, že se z prvních příček světových ekonomik, pomalu propadla do ekonomik rozvojových. Což bylo znát na šedi a špíně měst a obcí, zaostalosti a zastaralé výrobě, nedostatku všeho zboží, nefungující infrastruktůře a služeb. Vše ovládající korupci a známostech, aby se dalo něco sehnat, dostat, zařídit. Byli jsme min. o 20 let pozadu za západem.
A když už ekonomika viditelně kolabovala, přišel závan naděje ze země, kde by to nikdo nečekal, ale zase, bez které by se neozvobodila východní Evropa. Ze SSSR. Přišel Gorbačov. Ne, nechtěl bortit komunistickej systém. Ale chtěl ho reformovat. Nevěděl, že je už tak ztrouchnivělý, že když se na něj sáhne, rozsipe se na prach. A než to zjistil, tak se tak stalo. Komunistický režim padl. Přišla svoboda. Ve východní Evropě, která je vyspělejší než Rusko a bývalé sovětské republiky, se svoboda a demokracie udržela, a pokud nepřijde nějaká katastrofa, tak se udrží. A je dobře, že jsme přešli pod společná křídla demokracie, a že jsme v EU a hlavně v NATO. Ale v zaostalém Rusku a asijských sovětských republikách, ještě zdaleka nemají vyhráno.
A jak vypadala ta komunistická ekonomika?
Byl tragický nedostatek všeho. Jen v Praze a Bratislavě (hlavním městě Čech a Slovenska, kde byla koncentrace turistů, tak jim bylo třeba ukázat, že i v socialismu je dostatek) a v Ostravě (městě horníků, protože komunisté potřebovali uhlí a ocel, tak chtěl do dolů a hutí, nalákat lidi. A to šlo jen tak, že jim dali dostatek, ve zbylé republice neznalý). Ale nemyslete si milé děti. Ani zdaleka to nebyl takový dostatek, jako dnes.
Zapomeňte na výběr z mnoha druhů pečiva, mléčných výrobků, masa, ovoce, zeleniny.....
A zapomeňte na to, že se dalo nakoupit po celý den. Kdo si nenakoupil po otvírací době, nejdéle dopoledne, tak už nic nesehnal. Nebo musel oběhnout více obchodů. A všude si vystát frontu. A i tak nesehnal všechno, protože často neměli ani ty základní potraviny, už při otevření obchodu. A na vesnicích a malých městech, si museli zboží objednat týden předem, jinak tam neměli vůbec nic. A i tak nedostali vše.
Zapomeňte na to, že byste měli v obchodech tak čisté ovoce a zeleninu, jako dnes. Ta byla špinavá, často prohnilá, a i s listím, kamením, hlínou, drobnými větvičkamy. Tak že, z kila ovoce a zeleniny, jste půl kila doma vyhodili.
A zapomeňte na to, že když jste si koupili mléčné a masné výrobky, že vám vydrželi týden v lednici. Mnohdy byli zkažené, ještě ten den, ale určitě by jste je mohli třetí den vyhodit. A často byli už v obchodech jogurty a pacholíky, tvarohy, nafouklé, mléko sražené, máslo žluklé. Sýry a uzeniny, už ztráceli barvu a vůni. A mezi vajíčkama, byli často i pukavce (skažená vejce). To dnes vám potraviny vydrží v lednici i týden, některé i týdny. Bez změny barvy, chuti a vůně.
Abyste něco sehnali, a to nebylo něco mimořádného, ale obyčejný toaletní papír, lepší maso, než bylo na pultech, dámské vložky a další, dnes běžně dostupné zboží, museli jste se vyznat. Vědět, kde si s kým, vytvořit známosti, vědět, kolik máte dát úplatek (korupce), vědět, kde včas stát a být. A hlavně, vědět, co sami můžete nabídnout, aby jste měli šanci na nějaké známosti. No a také, mít včasné informace, kde co a kdy je, a být tam včas.
A sehnat auto, vybavení domácnosti, to byl vůbec oříšek. Na to byli pořadníky, na které jste museli vystát ještě delší frontu, než na toaletní papír. Mnohdy i spát ve frontě pár dní.
Jó milé děti, nakupování nebylo tak snadné, jako dnes. To bylo velké dobrodružství, mnohdy se špatným koncem. I když jste měli známosti, úplatky, informace kde, kdy, co, a byli jste u toho včas, tak to ještě neznamenalo, že to seženete.
A určitě občas uslyšíte, jak jsme dříve byli ve všem soběstačný, potraviny byli zdravější, bylo vše levnější, a další pohádky, tak se jich zeptejte:
Tak proč tedy dnešní potraviny vydrží déle, a to bez změny barvy, chuti a vůně. A proč přes tu soběstačnost, byl všeho nedostatek. A proč si museli vaše maminky a babičky, hodně rozmýšlet, co koupit a co ne, když bylo tak levno. Ono je to trochu jinak. Ano, rohlík stál 50 hal, chleba 3 Kč, mléko 2 Kč, máslo 10 Kč..., ale průměrný důchod byl kolem 1000 Kč, průměrná výplata kolem 3000 Kč. Ale to byl průměr. Který neměl každý, jako ho nemá každý i dnes. Drtivá většina důchodců, brala kolem 700 Kč, a drtivá většina pracujících, měla plat kolem 1500 Kč. Tak v přepočtu na platy a ceny tenkrát a dnes, je dnes vše levnější.
Tedy pravda, krom bydlení, vstupenek, jízdenek. Ale i pohádka o tom, jak měl každý svůj byt, je lež. Byty byli dost nedostatková komodita. Nejsnáze se k bytu dostali komunisté a jejich děti. Dále ti, kdo věděli, v kterém zaměstnání dávají byty. On totiž každý podnik, byty nedával. Ale pozor, i to nebylo tak snadné. Museli jste si o ten byt říci už před podepsáním smlouvy, aby vám byt zapsali už do smlouvy. Na pozdější žádosti, už se vám vysmáli. To byl případ mého bratrance. Zjistil asi po roce v zaměstnání, že podnik dává byty. Ale měl smůlu, neměl ho ve smlouvě.
A krásná je i pohádka o tom, jak bylo všude bezpečno, jak se všichni obyvatelé milovali, jak si pomáhali. Ani nemuseli mít klíče, div že ne dveře, jak bylo bezpečno. Nikde nikdo nikoho nepřepad, neokrad, nepodved, a vraždy byli jen v TV. Milé děti, tohle snad vám nemusím vysvětlovat, že je to pitomina. Ano, možná jsme se cítili bezpečněji. Ale ne proto, že by nebyl zločin (kriminalistické a soudní statistiky z té doby, by vám to vyvrátili), ale proto, že se o tom nesmělo psát, mluvit, nebyli toho plné zprávy v TV. Maximálně jsme se dozvěděli, že se někdo hledá. Ale bez popsání zločinů, které spáchal. A jak jsme se všichni milovali, to by vám také vyvrátili statistiky policie, soudů a i národních výborů (dnes úřadů), pokud to řešil jen úřad.
A ano, lidi nemuseli mít obavy z budoucnosti, tedy o práci a byt, ale jen pokud neremcali, nekritizovali režim, komunisty, socialistický blok, katastrofální systém zásobování, služeb, a vůbec, celé to hospodářství. To potom nevěděli dne a hodiny, kdy si na ně komunisté došlápnou. Potom už obavy z budoucnosti měl. A potom se to s ním vlezlo celý život. Vyhazovi z práce (nebo školy, pokud ješte studoval), perzekuce, pronásledování, nemožnost svobodného pohybu a jet za hranice, ani náhodou. A pokud se neshrbil před komunistickou mocí, tak se nakonec za hranice dostal, protože ho tam vystěhovali. Bez možnosti návratu a styku s rodinou, příbuznými, známími. A nesehnal práci, o bytě se mu mohlo jen zdát.
Jo milé děti, tak takhle to bylo, v tom komunismu. (podle vzoru nacisté =nacismus. Tedy je logicky správné říkat, komunisté =komunismus) Ještě je naštěstí hodně pamětníků, kteří si to mapatují. A proto poslouchejte ty pamětníky, a pamatujte si, co říkají. Jinak vás budou pohrobci komunismu přesvědčovat pohádkami o tom, jaký to byl ráj. Ptejte se tedy:
Proč byli zadrátované hranice, hlídané z naší strany, když tu bylo tak krásně. Tak by nikdo neutikal, ne? Naopak. Měli je zadrátovat a hlídat, ti na druhé straně, aby jim lidi neutikali z toho pekla, do našeho ráje?
Proč nebyli svobodné volby. Vždyť by museli komunisté stále vyhrávat, když tu byl ten ráj?
Proč byla cenzura. To se báli pravdy? Proč? Přeci každý musel být spokojen, tak by jen chválil?
Proč byli trestní zákony, proč policie, proč prokurátoři a právníci, proč soudy, a proč věznice, když tu nebyl zločin, všichni se měli rádi, a tak se ani nehádali, natož aby se soudili?
Proč utíkali lidi z toho ráje, a ne naopak? Neemigrovali sem lidi z toho prohnilého západu?
Proč byl všeho nedostatek, všudy přítomná korupce a známosti, když jsme byli ve všem, tak strašně soběstačni?
To jsou asi ty hlavní, nejdůležitější otázky, vyvracející komunistům, jejich pohádky o ráji na zemi. (hlídané zadrátované hranice, neexistence svobodných voleb, cenzura, trestní a občanský zákoník, policie, soudy, vězení, právníci, nedostatek všeho)
Až tu nebudeme my, poslední pamětníci, tak bude záležet na vás, jestli se ten zločinný komunistický režim vrátí, nebo ne. Nezapomínejte, jako my nezapomeneme.
